Mojmír
Grygar v esejistické studii o Picassově malířském a výtvarném díle polemizuje s
autory, kteří do té míry zdůrazňují proměnlivé peripetie jeho životopisu, že
jim podřizují i vznik a proměny malířova mnohotvárného díla. Autor přechází od
rozboru strukturních a slohových zvláštností jednotlivých fází Picassova díla k
vystižení jeho vývojových proměn. Picassovy paradoxy spočívají v přítomnosti
protikladných sil, které znesnadňují jednoduchou charakteristiku jeho tvorby.
Picasso v průběhu bezmála osmdesáti let střídal citové a racionální přístupy,
intimní a monumentální témata, stylizované i destruktivní proměny tvarů
anorganického a organického světa. Svou tvorbu neohraničil v rámci jednoho
slohu, tematiky nebo žánru, tvůrčí postupy měnil a střídal spíš podle principu
rozporu a popření než postupného rozvíjení. V jeho tvůrčím naturelu převládá
nadvláda agresivní aktivity (šamanství) nad pozitivní vyvážeností estetického
zřetele. Autor polemizuje s popisným biografismem, ale osobní a společenské
okolnosti malířova života doplňuje cennými postřehy sociologické a
psychologické charakteristiky. Také pasáže věnované mezinárodnímu kontextu
Picassova díla přinášejí nové poznatky; týká se to zejména jeho vlivu na ruskou
avantgardu. Grygar odmítá interpretovat Picassovu tvůrčí dráhu podle
biologického principu růstu a pádu; dokládá to jeho pozitivní hodnocení
závěrečné fáze malířovy tvorby, kterou svého času odmítli i jeho věrní
stoupenci.