Ve
spolupráci s Univerzitou Hradec Králové a Filozofickým ústavem AV jsme
vydali soubor statí publikovaných v Literárních
novinách mezi lety 1967-69. Mezi autory se objevují nejvýznamnější
čeští myslitelé druhé poloviny dvacátého století (Milan Kundera, Karel Kosík,
Robert Kalivoda a další).
Od konce padesátých let se
český kulturní týdeník zvaný Literární
noviny nesměle pokoušel znovu začlenit českou kulturu do evropského
kontextu a naopak. Začalo se to dařit až začátkem šedesátých let a na jejich
konci se to v podstatě podařilo. LN
se staly jedním z nejlepších evropských časopisů svého druhu a psalo se o tom všude
vůkol, ač nebylo mnoho těch, kteří je dokázali přečíst. Ale i to se překonalo a
jejich proslulost se trvale zvyšovala. Až to všechno skončilo pod pásy
sovětských tanků.
Z
fejetonu Antonína J. Liehma STO. (Listy dvouměsíčník pro kulturu a dialog,
ročník XLIII, číslo 2/2013)
Na
podzim 1990 požádal A. J. Liehm Milana Kunderu o příspěvek pro česko-slovenskou
Lettre. Kundera
tento fejeton nazval O slavnosti a hostech: Milý Tondo, když jsi mi řekl o
příspěvek pro první české číslo Lettre
internationale, myslel jsem, že nic nemám. Navrhoval jsi mi (jako
už tolikrát), abych přeložil do češtiny něco z toho, co jsem v cizině napsal o
českých věcech. Ano, napovídal jsem mnoho interview, napsal mnoho textů
týkajících se okupovaného Československa, české hudby, české literatury, mých
kolegů, byla by z toho dost tlustá kniha, ale nestála by za vydání, protože
všechno, co jsem říkal, bylo příliš poznamenáno apologetickou tendencí,
didaktickým účelem: Mluvil jsem k neznalému cizímu publiku a neměl jsem
intelektuální ctižádost objevit něco nečekaného či nového; bez takové
ctižádosti si žádný text nezaslouží přežít okolnosti svého vzniku. Zbývá sedm
esejů, na kterých mi stále záleží, ale které se Československa netýkají. Vydal
jsem je v knize L'art
du roman v roce 1986 a už dlouho se je chystám přeložit do češtiny.
Překládat sama sebe do svého jazyka je však nezábavná práce, a odkládám ji
proto z roku na rok.
Chtěl
jsem ti tedy nejdříve říci "ne", ale pak se mi najednou vynořily vzpomínky.
Vzpomněl jsem si na Literární
noviny z druhé půle šedesátých let. Ať mne nikdo
nepodezírá z falešné emfáze, když řeknu, že takový týdeník (psaný nikoli
žurnalisty, ale spisovateli, kritiky, filozofy, týdeník zasahující do politiky
z hlediska kultury a mající ohromný vliv na vývoj věcí) neexistoval tehdy (ale
ani potom, což jsem si velice jasně uvědomil ve Francii), nikde na světě. Ty
jsi byl kosmopolitní duší Literárek
a zároveň jakýmsi ministrem zahraničí české opoziční kultury. Pak přišlo
Pražské jaro a s ním myšlenka založit deník: Lidové
noviny. Karel Kosík se stal předsedou jejich správní rady a ty
šéfredaktorem. Věděl jsem, že bys byl z těch novin udělal jedny z
nejlepších v Evropě. Žel, tvoje Lidové
noviny nikdy nevyšly, přišli Rusové a tys odešel do ciziny. Zvláštní
je, že tvá emigrace, která se mohla zdát blouděním, nebyla než pokračováním
cesty za stále stejným cílem .... Kruh se uzavírá, je to tvůj symbolický
návrat do Prahy, a to je slavnost, při které bych nechtěl chybět, tím spíš , že
chybím u většiny slavností, protože se od roku 1969 stahuji čím dál víc do
ústraní, z něhož už sotva kdy budu chtít a budu umět vystoupit. Pošlu tedy na
tu slavnost místo sebe alespoň sedm písmen ze slovníku, který tvoří jednu část L'art du roman. Víc ti
jich nedám, protože právě sedmička, jak bys měl vědět, je číslo, které přináší
štěstí.
Tvůj
Milan