Srovnání
Rembrandta s Picassem nevychází z přímého rozboru jejich děl, nýbrž z
hodnocení místa, které zaujímají v historickém kontextu. Oba malíři stojí na
opačných koncích jedné velké, čtyři sta let trvající vývojové fáze evropského
malířství. Rembrandt přichází ve chvíli, kdy se před malíři, dík příznivým
okolnostem, otevřela skutečnost jako nepopsaná doména. Byl jedním
z předních holandských malířů, kteří se snažili zachytit dosud nepoznané
vlastnosti života a skutečnosti. Picasso přichází ve chvíli, kdy se zdálo, že
umění již vyčerpalo všechny možnosti, jak skutečnost napodobit, zobrazit,
vyjádřit. Jako jeden z nejradikálnějších novátorů 20. století prosazuje
nezávislost umělecké tvorby na skutečnosti a do krajnosti narušuje podoby a
vlastnosti předmětné skutečnosti. Zatímco Rembrandt přistupoval ke skutečnosti
s pokorou a zvědavostí, Picasso k ní přistupoval jako šaman, který ji i zaklíná
a diváky šokuje. Ranní i večerní hodina klade na tvůrce paradoxně analogické
požadavky: ani na chvíli neustrnout v průkopnickém díle, neustále být připraven
zpracovávat velké množství témat a mít přitom v zásobě stále se rozšiřující
paletu výrazových prostředků, technik a žánrů.